AKTUALITY BLOGU:

27.8. 2010 Pátek. Prší. Jak předpovídali meteorologové, přišla z Německa mohutná studená fronta. Přinesla déšť. Zhatila mi plány. Chtěl jsem o víkendu fotografovat. Na sobotu máme s tátou naplánován výlet do Lužné u Rakovníka. Nebude se fotit příroda, nýbrž však  parní lokomotivy. Ještě štěstí, že nám v pondělí dali v práci volno. Ihned po oznámení této skvělé zprávy, která se přecijen tak často nestává, jsem začal koketovat s myšlenkou navštívit Jeseníky. Takové volno se musí patřičně využít. Dlouho jsem v jejich lůně nepobýval, stýská se mi po nich. Ještě ale musím s internetovou předpovědí počasí prověřit pondělní situaci. Právě se v kopcích rozvaluje mlha. Nepřekvapuje mne to. Ta je tam přeci jako doma. Snad mi bude štěstí i samotný vládce Praděd přát a přichystá mi v jeho království vlídné počasí. Hlavně aby panovalo koncem září. To tam zcela jistě zavítám s kamarády. Nejet na Praděd okolo 28.9. = nemyslitelné.  Ani noha v sádře by mine nezabránila. Není jinačího dne, na který bych se celý rok tolik netěšil. Proč? Stokrát omílané téma, avšak stokrát milované. Jelení říje. V Jeseníkách to s touto zvěří již není co bývalo v dřívějších letech. Přesto pár jelenů po horách ještě chodí, řekl bych i, že se situace mírně zlepšuje. Když jim přeje počasí - jasné noci, chladná rána a teplé dny, jsou pro mne a mé kamarády nezapomenutelné zážitky jejich říji pozorovat. V Jeseníkách je říje prostě jedinečná.

Ale září ještě není a minulý týden bylo pěkně. O víkendu jsme byli s tátou na hříbcích. Prošli jsme lokality u Kralic blízko Náměště nad Oslavou. Hluboké lesy a stráně, v údolí klikatící se řeka Oslava. Taktéž místo, kam se jistě nejednou vrátím. Láká mne to nejen do strání, ale taky k řece.  Však bych vás informoval formou povídání. Přikládám dva snímky hříbků. První je žlučák, neb po něm pořádně pálil jazyk. Druhý je suchohříbek.

14.8. 2010 Sobota. Celý týden vládlo přívětivé počasí, přející růstu hub. Češi jsou ve sběru hub jedni z nejčilejších v Evropě. Baví nás to. Celý týden jsem potkával cestou z práce houbaře s plnými koši praváků. Smutněl jsem, že nemohu, práce tomu nedovolovala. Pak vprostřed týdne vyšel na lov táta s bratrem a donesli plný koš krásných pravých hřibů. Týden jsme na večeři neměli nic jiného, než houby. Když pominulo pracovní vypětí, v pátek 13., plánoval jsem houbovou "misi". Však překazil mi ji déšť a velká bouře. Počasí člověk neporučí. K vzteku není důvod, jsou na tom mnohde hůř. Odpoledne se počasí umoudřilo. Neváhal jsem a s tátou vyrazil. Jako jiní na pivo, tak my na houby. Les voněl svěžím vzduchem. Déšť mu prospěl. Po dvou hodinách jsme si odnášeli z našich míst půl košíku pravých hříbku. Tentokrát jsem měl fotoaparát a kdo mě zná, jak focení prožívám, ví, že mi na důkladné hledání nezbyl čas. Menšestráky od hlíny, ale to mi bylo jedno. Při focení se holt musí něco obětovat. Dva fotoúlovky přikládám. I půl košíku pěkných hříbků stačilo na dobrou večeři, tradiční letní praženici. Chlazenou Plzeňskou dvanáctkou jsem pak dovršil úspěšný den.

9.8. 2010 Dnes je slavnostní den, můj blog má přesně dva roky. Víte, prvně jsem si nemyslel, že mu tak propadnu, fotolovec.pise.cz je můj první blog vůbec. Před těmi dvěmi lety jsem ani nějaký blog neznal. Náhoda tomu chtěla, že jsem našel stránky www.pise.cz a založil si jej. Klaním se administrátorům pise.cz za ty skvěle vymakané stránky a za možnost vkládat na internet neomezené množství textu. A děkuji vám všem, mým internetovím fanouškům, milovníkům zvěře a přírody, bez kterých by prostě tento blog nemohl fungovat. Zavazuje mne to stále svůj blog zlepšovat a hlavně, předávat vám jeho prostřednictvím krásy naší křehké přírody. Váš Radim KALIVODA, alias Fotolovec.

5.8. 2010 Přidal jsem zase pár fotek do galerie. Jste vítáni.

4.8. 2010 Nic se psát nebude, byl to krátkodobý splín. Nemám být proč smutný. Nic mi nechybí. Všechno je v pořádku. A navíc, začátkem září, což je za měsíc, propukne nejdřív na Slovensku jelení říje. V práci si zkusím domluvit volno na pár dní, abych mohl při říjících paroháčích být. "Být jim co nejblíže, jelenům v říji." Jak to vždycky píše spisovatel z Jeseníků Ota Bouzek. Jednou bych to chtěl prožít. Zavřít se na dva týdny v horách, pobýt na lovecké chatě a být svým jelenům nablízku. Bát se mě nemusí, lovím je pouze fotoaparátem.

Když jsme u těch Jeseníků, kdo má zájem, nechť shlédne krátký dokumentární film:

http://www.ceskatelevize.cz/program/10169504461.html?nzv=Na+cest%EC+po+Jesen%EDk%E1ch

Kdo do nich jednou zavítá, bude se tam chtít stále a rád vracet, znějí první slova dokumentu. Podívejte se, třeba zjistíte, proč se tam tak rád vracím. Dík patří Tobě, Martine Ž., že jsi mě do mnohých tajemství našich JESENÍKŮ  zasvětil. 

Podzimní pohled z vrcholu Pradědu na Petrovy kameny. (Traduje se, že právě tam se pálily čarodějnice.)

30.7. 2010 Večer. Chystám na blog jeden text. Všem dokola, kteří mě znají s největší pravděpodobností po přečtení vyrazím dech, ale už to musí ven. Předem se omlouvám. A jinak, ne, nechystám se zabít, to se nebojte...

30.7. 2010 Mám teď trochu horší období. Na potulkách v lesích a hájích jsem už nebyl ani nepamatuji. Srnčí říji, která u nás na jihu už jistě proběhla, nebo probíhá, protože jsem nedávno viděl starého srnce honit srnu, už asi nestihnu. Jsem stále v pracovním nasazení a po stránce psychické na tom nejsem moc dobře. Srdíčko bolí... Tak uvidíme, jak se věci budou vyvíjet i počasí a dovolí k návštěvě lesa.

22.7. 2010 Přidáno povídání "Mezi blesky a kamarády." Víc v příbězích z lesů.

13.7. 2010 Zůstaňme ještě u tématu dravců. O víkendu jsem v mladé smrkové tyčovině na Blanensku objevil krahujčí hnízdo. Není pro mne těžké tyto dravce najít. Jejich hnízdiště se pozná podle roztrhaných ptáků. Hnízdo bylo už prázdné. Jeden vylétlý krahujec se zdržoval poblíž ve větvích a žebral o potravu svým voláním. Při odchodu jsem si všiml, že nedaleko od hnízda byla na zemi větší hromádka peří, ne nepodobného holubovi. Proto jsem si myslel, že se kořistí pro mladé stal právě nějaký holubovitý pták. Ty ovšem krahujci loví zřídka. Většinou jen samice. Zvědavost mne přivedla přímo k místu činu, kde dravec šklubal úlovek. Čekalo na mne nemilé překvapení. Stál jsem u peří mladého krahujce. Chvíli jsem jako němý zůstal stát. Potom jsem začal pátrat. Zkontroloval jsem způsob vytržení per. Odpovídal tomu, že tu pracoval dravec. Na místě nechal pachatel i stříkanec. Vše už mi bylo jasné. Nebylo by těžké usvědčit jestřába lesního. Jestřábi nemají rádi krahujce a loví je. Snad kvůli rivalitě. Oba druhy loví ptactvo.

2.7. 2010 Rozhodl jsem se, že vám zde napíši něco o mých oblíbených dravcích. Páni oblohy mne zaujali již od mládí. Vzpomínám,si, že prvé jsem s dalekohledem sedával na mezi u babičky na vsi a celé hodiny sledoval louky lesy ale hlavně oblohu a byl jsem potěšen, když nad pole vylétlo káně lesní. Chtěl jsem se vždy stát sokolníkem. Starat se o dravého ptáka a lovit s ním. Pro sokolníka musí být nesmírně krásným pocitem, když mu jeho dravec rozumí a chová k němu lásku. Musí být samozřejmně vzájemná. Sokolníkem zatím nejsem, ale jak říká Angličan, never say never. Za ta léta jsem si nejvíc oblíbil dravce krahujcovité. Jestřába lesního a jeho miniatury, krahujce obecného. Tito dva zástupci jsou stělesněním krásy a dravosti. Popišme si krátce jejich základní charakteristiku. Jestřáb lesní je velký přibližně jako káně lesní, není však tak subtilnější a v letu se pozná podle užších křídel. Také ocas (rýdovák) je delší v poměru ke káněti. Má to svoje důvody. Zatím co káně potřebuje velkou plochu křídel, ke kroužení v nebeských výšinách, jestřáb je lovec přepadový. Ukryt při kmeni stromu trpělivě čeká na vhodnou kořist. Ve vhodném okamžiku prudce vyrazí a překvapenou kořist uchvátí. Loví hlavně ptáky, nejvíc sojky, vrány, lesní holuby doupňáky, u rybníků kachny a slípky. Ze savců jestřáb loví veverky, někdy si troufne i na zajíce. Proto myslivci jestřába, a vůbec všechny dravce, neradi vidí. Osobně  jsem viděl jen jednou jak mladý jestřáb ulovil zajíce, potažmo si jej v drápech odnášel. Zvěsti o káněti, co by lovcovi drobné zvěře považuji za neopodstatněné. Káně lesní nemá stavěné pařáty k uchvacování drobné zvěře, nýbrž její zbraně na pařátech jsou určené k lovu myší. Proto se jí též přezdívá "Myšilov". Ale vraťme se k jestřábovi. Jeho zásnubní lety začínají již brzy na jaře, kdy nad hnízdištěm předvádí akrobatické lety. Poté si staví na smrcích či jiných jehličnanech vysoko v korunách velká hnízda. Jestřábi využívají stará hnízda po více let, každý rok je upravují a tím roste do objemu. Zkrašlují je čerstvými smrkovými větvičkami. Samice, které jsou znatelně větší než samci nakladou vejce, nejčastěji 4 a sedí na nich okolo měsíc. Když se mladí vylíhnou, ještě nějaký čas je zahřívá. O rodinu se stará v té době jen samec. Zvláštností je, že když se stane nečekaná tragédie a samice po vylíhnutí mladých zahyne, neumí se o ně samec postarat. Nosívá jim potravu, ale sám je nenakrmí. Rodiče krmí další měsíc a potom už mladí vylétnou z hnízda a stávají se z nich lovci. Juvenální ptáci - tedy  do jednoho roku se poznají podle opeření. Zatím co dospělí mají na prsou a hrudi horizontální černé vlnkování, a tmavě hnědá, až černá záda, juvenální jedinci mívají na hrudi a prsou větší hnědé "kapky" a celkově okrovou hruď. Záda jsou světle hnědá s bílými skvrnami. 

Přikládám snímek mladého jestřába, odnášejícího v pařátech zajíce. Snímek není valné kvality, proto promiňte.

Krahujec obecný je velikostí přibližně jako hrdlička zahradní. Jeho životní styl je velmi podobný jestřabímu, krahujec díky své menší velikosti loví hlavně malé pěvce. Kosy, sýkory, vrabce, pěnkavy, drozdy... Podstatně větší samice zvládne ulovit i hrdlčku. Hnízdění je obdobné jako u většího jestřába. Krahujci mají patrný výrazný sexuální dimorfismus. Tedy že samice je vybarvená jinak než samec. Výrazný sexuální diformismus platí například i u poštolky obecné. Naopak u káněte lesního laik nedokáže určit samici či samce. Krahujčí samec má šedomodrá záda, hlavu a rezavou hruď. Samice je větší a podobá se jestřábovi. O samcích i samicích platí, že mají dlouhé žluté nohy a chybí jim kalhotky, čili opeření nohou. Krahujci mívají žluté oko, jestřábi více do oranžova. Jak už jsem se zmínil o krahujcích jako lovcích ptáků, někteří mu to vyčítají. V jedné staré knize o ptácích, původně z NDR, ale do českého jazyka přeložené jsem se dočetl: 

"Druhým velmi nebezpečným škůdcem našeho  lesního ptactva je po sojce krahujec obecný (barev. obr. 40). Není sice v lese tak hojný jako sojka (V ČSSR je řídký), chytá však kromě mláďat po celý rok i staré ptáky, což sojka nedokáže. Krahujec hnízdí převážně v stejnověkých jehličnatých tyčovinách, kde odchová 4-5 mláďat. Husté větve v korunách borovic a smrků chrání jej i hnízdo před jestřábem, jeho úlavním nepřítelem. Hubení krahujců je nejúčinější odstřelem na hnízdě. To se má však dít opravu tam, kde se krahujci příliš rozmnožili a prokazatelně škodí hubením drobného ptactva a lovné zvěře. Rovněž snůška může být zníčena, majitel honitby je k tomu plně oprávněn v uznaných bažantnicích (viz příslušnou vyhlášku ministerstva zemědělství č. 4/1967). Tohoto způsobu odstřelu krahujců (i jiných dravců) se u nás hodně používalo a dodnes používá. V našich krajích je však krahujec pro svůj poměrně řídký výskyt zákonem chráněn, a to celoročně podle vyhlášky ministerstva zemědělství č. 2 ze dne 29.1. 1967! Škodlivost krahujců je v rozsáhlých světlých borových porostech bez podrostu největší. Tam může padnout za oběť jedinému páru krahujců 50-80% hnízd drobných pěvců a to tím, že krahujci pochytají staré hnízdící ptáky. Méně citelné jsou škody ve smrkovém lese, kde hnízdí více ptáků i mimo budky než v borových porostech. V listnatých a lužních lesích bez jehličnanů s pohatým podrostem a v krajích s příznivými klimatickými podmínkami, hustým osídlením ptactva, kde mimo doupníky hnízdí ještě hodně rozmanitých druhů v křovinách a na stromech, zpravidla krahujci zcela chybějí nebo se vyskytují jen zřídka."

Úryvek z knihy Opeření přátelé, z německého originálu Gefiederte freunde, vydaného nakladatelstvím Bayerischer Landwirtschaftsverlag gmbh, Munich, v roce 1966.

I když je to stará kniha, přecijen nemohu přehlédnout s jakým stylem se o krahujcích psalo.

Napsal jsem toho neplánovaně dost. A tak povídání o hnízdění krahujců se dočkáte jindy. Zatím přikládám jeden snímek z rodinného alba krahujců obecných.

18.6 - 23.6. 2010 Londýn. Víc psát nebudu. Psal jsem tu před chvílí kratší článek a vlastní chybou jsem si ho vymazal. Nemám momentálně náladu. Snad v dohledné době napíšu něco víc o atmosféře tohoto stále živého velkoměsta. Přidávám jednu fotografii. Kýčovitou, ale nemohl jsem si to nevyfotit. Nalevo London Eye, uprostřed Moon (měsíc) a nalevo Houses of Parlament a Bigben.

4.6. 2010 Meteorologové na dnešní den a víkend předpovídali pěkné počasí, jasné nebe bez mračen. Po ránu to tak ale zrovna dvakrát nevypadalo. Spustil se dokonce dvacetiminutový liják. Mraky rozehnal vítr a konečně se vyjasnilo. Pěkná azurová obloha vydržela i odpoledne. To jsem již byl rozhodnutý, že se zajdu podívat, co napáchala velká voda v Mariánském údolí. Po nezbytných povinnostech jsem po čtvrté odpolední za stále jasného nebe vyrazil na autobus směr hřbitov. Lesem kvapně sešel do údolí a již jsem byl u Říčky. Přešel jsem mostek u hospůdky Muchova Bouda a s fotoaparátem dokumentoval zvednutou hladinu. Odpoledne chybělo vodě, aby se dostala přes mostek míň než 50 cm. S největší pravděpodobností se ve čtvrtek Říčka v místě rozlila, neboť voda již klesala. U mostku po proudu byla doplavená kláda. Celkem nezvyklým jevem se zdála býti kachní rodinka v rozsáhlejší tůňi. Ta tam zůstala po vylití Říčky z koryta. K tabuli ukazující na turistické zajímavosti několik metrů vedle asfaltky by jste se suchou nohou nedostali. Ale pokračoval jsem dále. Měl jsem namířeno k mým ledňáčkům. Se smýšenými pocity jsem kráčel kolem rozvodněného a kalného toku. V místech kde má být přes potůček mostek ,kopírující hráz menšího rybníčku, velmi živě splavovala voda. Tenká konstrukce neodolala náporu naplaveného dřeva, bude potřeba jej opravit. Pořídil jsem snímky vodního živlu a pokračoval dál proti proudu. Za rybníčkem se zdálo, že se voda uklidnila. Břehy jsou v těchto místech nízké a tak se Říčka vylévala. Přirozeně v záplavových luzích. Vznikaly tak tůně a klidnější vedlejší potůčky. A právě v těchto místech jsem zaslechl známý hlas. Pískot ledňáčka. Potěšil mne srdečně. Tak přeci žiješ, vzdával jsem díky na jeho adresu. Zprvu mne překvapil v místech jeho spatření, avšak potom mi došlo, jak dobře si umí vybrat. Neloví v prudce tekoucí kalné vodě, nýbrž a právě jen zde. Hnízdiště bylo od místa našeho setkání vzdáleno, avšak ledňáčci mívají délku teritoria sahajícího i k dvěma kilometrům. Měl jsem hned lepší náladu. Trvalo další chvíli, než jsem dostál hnízdiště. V blízkosti se moc pohybovat nedalo, půda v místě byla podmáčená. Z širokého pásu vody vystupovala jen ledňáčků oblíbená odsedací větev. A ticho, jen rodinka střízlíků vesele poskakovala v zarostlích keřících. Jejich štěbetání mám rád. Ledňáček mi ale nezapískal. I když jsem nějaký ten čas sedíc na kládě strávil se střízlíky. Těžko povědět, co se klenotům našich řek přihodilo. V pátek odpoledne voda klesla, ale ve čtvrtek, kdy vrcholila, nemusela být nad hladinou ani oblíbená větev. Jednoho ledňáčka jsem ale přecijen zahlédl. A to bylo moc dobře. Lítá tu jeden, bude jich tu třeba víc. Škoda jen, že mi nedovoloval čas delší a důkladnější pozorování. Pořídil jsem záběry a vracel se. domů. Když najednou proletěl kolem mne s pískotem modrooranžový drahokam. Věděl jsem, že kvapem mířil k svému hnízdišti... Přejme mu, aby po opadnutí vody zase úspěšně založil druhé hnízdění a na svět by tak přišla další mladá generace barevných rybaříků. K tomu je potřeba ale pár. Však se ten druhý, který ho doplňuje někde toulal. Jinou možnost si po dnešní vycházce nepřipouštím. 

Přikládám několik dokumentačních snímků.

3.6. 2010 Konečně přestalo pršet. Po pracovní směně jsem se odpoledne sbalil a vyrazil odzkoušet nový teleobjektiv. Co na tom, že mraky slunce nepustily ke slovu. Hlavně že už z nebe nepadaly dešťové kapky. A že jich v minulých týdnech spadlo velké množství. Měl jsem naplánované fotografování různých ptačích druhů. Vše zhatil déšť. Říčky se změnily v dravé toky. Vzpomínám si, tehdy  v polovičce května jsem s kamarádem nafilmoval ledňáčky. Záběry jsou povedené a mám je zatím doma na HDD. Krmili tehdy mladé. Celá akce se zdařila. Štěstěna nám přála ve výběru dne natáčení. Plánoval jsem druhý týden další fotografickou návštěvu těchto říčních klenotů. Jenže se začalo kazit počasí. Nejprv to byly prudké slejváky a pravidelné odpolední bouřky, které mi zhatily fotografování. Příprava u ledňáčků je náročná a já nechtěl zbytečně riskovat mokro v botech. Odložil jsem opět na další týden. Bouřky odezněly ale z nebe skrápěl celou naší republiku déšť. A tak to s přestávkami trvalo až do včerejška, kdy déšť u nás v Brně gradoval nepřetržitým lijákem od úterního po středeční odpoledne. To se muselo nutně podepsat na řekách. V celé České republice a nejen zde trápí lidi povodně. Měl jsem neblahé tušení, že i naše malá Říčka se rozvodní a že to bude pro ledňáčky znamenat existenční problémy.. Dnes jsem tu naši průzračnou Říčku viděl na vlastní oči. Stal se z ní dravý tok. Tolik vody jsem v ní ještě neviděl. U konečné autobusů v Mariánském údolí pod mostkem chybí metr k vylití. A to zde bývá Říčka obvykle klidná. Dravější je až v místech dál k Jelínkovu mlýnu. Jak nyní vypadá tam, ani nechci domýšlet. Měl jsem naplánovánu pochůzku v mém srnčím revíru, na polích u Podolí. K ledňáčkům jsem nešel. Ti to mají ale nejspíš zpečetěné. Vylítlí mladí se v té divoké a kalné vodě nenaučí chytat rybky. Potřebují na lov vidět. A nyní nastávají ty dny, kdy se učí lovit. Pokud to budou zkoušet, dost možná je strhne silný proud. Podle mých odhadů je bohužel pod vodou i jejich oblíbená větev, na které sedávali a kde jsem je pozoroval a fotografoval. Kdo měl ledňáčka na tři metry od objektivu pochopí tu krásu. Nyní je jí asi konec. Bude velké štěstí, pokud se zachrání. A já tajně doufám, že další rok koncem března opět uslyším jejich vysoký písklavý hlas, jakým ohlašují svůj přílet...

Přikládám pro potěchu dnešní snímek srnce ve skoku. Foceno s novým objektivem.

31.5. 2010 Můj průlomový den, alespoň co se týče fototechniky. Prodal jsem spokojenému fotografovi dobrý Nikkor 300/4 AF a již třímám v ruce Nikkor 300/4 AF-S. Můj vysněný objektiv. Jsem skromný, ke štěstí mi stačí málo. :-) Pro fotografii zvěře v přírodě potřebuji rychlý autofokus, s možností kontinuálního ostření. Starší AF verze 300mm objektivu tolik potřebný superrychlý autofokus postrádala ale krajinář, kterému jsem svůj objektiv prodal zase tak rychlý autofokus nepotřebuje. Jsem upřímně rád, že bude v dobrých rukou. No jen se podívejte: http://www.studioport.cz/petrjambor/index.html Když tak vzpomínám, prožili jsme toho spolu hodně s 300/4 AFkem. Fotili jsme na jaře skorce vodní, střízlíky a jiné ptačí obyvatele, z tří metrů od krytu páření ledňáčků, datlího tátu při střídání na vejcích, projeli jsme spolu Slovensko... 300/4 AF nemířila svojí přední čočkou o průměru 82mm jen na faunu, okouzlila nás i flora. Vděčím jí za mnoho snímků přírody.

Děkuji a přeji Ti aby se Ti dařilo ještě dlouho tak dobře sloužit svým fotografům. :-)

Starší verze Nikkor 300/4 AF D ED

Novější verze Nikkor 300/4 AF-S ED

28.5. 2010 Stále deštivé počasí nepřeje mému fotografování. Aktuálně při pohledu z okna švihají blesky jeden za druhým. Mají to těžké nyní mnozí ptáci, dravci, sedící na snůšce v těch deštích. Špatně na tom můžou být mladí ledňáčci, kteří každým dnem vyletí a v kalné vodě se nanaučí dobře lovit malé rybky. Člověk ale dešti neporučí. Či snad Rusové a Japonci umí rozhánět mračna, ale to je velký hazard a ukázka absolutní moci nad vším včetně přírody. Já mraky nerozháním a čekám na přijatelné počasí k návštěvě revíru. Aby blog nebyl až tak  prázdný vložím jeden snímek roční srny čiplenky z minulého týdne, kdy se jedno ráno udělalo vcelku hezky.

23.4. - 26.4. 2010 - Slovenská jarní expedice 2010. 25.4. v 23:56 můj první medvěd. Velký dík patří dvěma výborným kamarádům Robovi a Igorovi Záhorským. Příběh snad již brzy k přečtení níže.  

18.4. 2010 Fotolov s Honzou Ovesným, povídání viz níže. :)

1.4 2010 Čtvrteční odpoledne přálo počasí. Slunce ještě vysoko na obloze mi hřálo do tváří. Vracel jsem se domů z práce. Ač mi v posledním týdnu nebylo nejlépe, trápily mne střevní potíže, jako zázrakem ve čtvrtek vše pominulo. Táhlo mne to k Říčce. A tak se taky stalo. Ve čtyři odpoledne už jsem si to kráčel lesní cestou od líšeňského hřbitova směřující do Mariánského údolí. Les žil. Tu šoupálek hledal potravu vytrvalým šplháním po kůře stromu. Příroda šoupálky dobře vybavila, co se týče maskování. Tohoto ptáčka zahlédne jen ten, kdo se umí v přírodě dívat. A kdo zná jeho hlásek, má to hned o něco lehčí. Sýkory koňadry nemůžou nikde chybět, nechyběly ani v tu chvíli. Potravu si sbíraly v listí. Pak před mými zraky poklady odnesly do větví a v bezpečné vzdálenosti sledovali moje počínání. Jen jsem si na ně zkoušel cvičně zaostřit. Na dobrý snímek byli moc daleko. Seběhl jsem pěšinou po kamenitém svahu a už mne přivítaly rybníky. Nádrže v Mariánském údolí. Hladina třetího rybníka se leskla jako zrcadlo. Procházel jsem cestou okolo a zdálo se mi, že slyším ledňáčka. To ale asi ve stráni nad rybníkem napodoboval mistrně nějaký pěvec. Pokračoval jsem kolem Muchovy boudy, výletní restaurace, přes mostek a hned doleva makadamovou cestou proti proudu Říčky. Hned mne uvítal párek konipasů horských. Bez maskování ale bylo moje snažení marné. I takový konipásek pokyvující neustále tenkým ocáskem je ptákem plachým a před člověkem odlétá. Nechal jsem tedy párek v klidu a přidal trochu do kroku, slunce v údolí se schovalo za stráně, Říčka se zahalila do stínu. Místy ale slunce prosvítalo a pohled na Říčku v těch paprscích odpoledního slunce stál za to. Blížil jsem se k místu, kde mají hnízdiště ledňáčci. Před rokem jsem je tam objevil. V Mariánském údolí chyběli, jako malý kluk jsem jednoho na vrbě viděl sedět, dlouhé roky nic a teď se zdá, že se vrátili. Našlapoval jsem obezřetně a krok za krokem jsem se blížil k hliněné stěně. Zkoumal jsem blízkou větev padlého stromu, která loni sloužila ledňáčkům jako pozorovatelna. Na samé větvi jsem pořídil svoje první vyčekané fotografie krásných drahokamů, viz příběh níže.. A v tu chvíli na mladé vrbě rostoucí ze stěny přistál ledňáček. Kousek výš se nacházela loňská nora. Je tak možné, že letos zahnízdí ve staré. Ledňáček, jakmile mne zahlédl, s pískotem odlétl. Zaradoval jsem se i posmutněl. Rád z toho, že jsem jej viděl a smutněl z jeho zrazení. Ihned jsem se tedy z místa odebral pryč. Při zpáteční cestě obloukem už ale ledňáčci, oba, sameček i samička svým pískotem slavili příchod jara. Slyšel jsem je z dálky a věděl jsem, že jsou u nory. Zítra si tam, za tmy na vhodné místo, stejně jako loni, dovléknu svůj Zebco fotostan a ráno za tmy zasednu k čekané. Mým snem jsou ledňáčci zachycení na společné fotografii. Čas kvapem ubíhal a slunce se již chystalo svoji pouť skončit, když jsem procházel kolem jednoho z rybníků a na hladině rovné jako sklo zahlédl dvě neobvykle světlé kachny. Fotoaparát jsem měl už schovaný, rychle jsem jej ale vytáhl, abych si ty podivíny prohlédl blíž. A teleobjektiv identifikoval zvláštní ptáky. Po hladině pluli hoholi severní. Nadšení obrovské, vždy jsem si tyto ptáky přál vidět a na rybnících v Mariánském údolí jsem je nikdy nespatřil. Z neznalosti jsem je špatně určil jako párek, samičku a samečka. Až můj dobrý kamarád ornitolog mne uvedl na pravou míru, že jsem pozoroval dva samce hohola severního. Trochu jsem se zastyděl že nepoznám kachnu a kačera, no snad mi to Petr odpustí. Přikládám snímek jako důkaz. Vycházku jsem završil pozorováním kusu srnčího, mladšího srnce přímo v katastru obce Líšeň, sledoval jsem jej z autobusové zastávky a pásl se zcela poklidně několik desítek metrů nad domy v terasovité zahradě. Fotografovat jsem neměl chuť. Přítomnost lidí, kteří by si ukazovali na čelo co to fotím mi to nedovolovala.

28.3. 2010 Přiletěli ledňáčci. Už si hrabou noru v hliněné stěně. Poblíž stěny je i moje zavěšená polobudka, zatím prázdná, ale poletuje kolem pár skorců a pár konipasů horských.

Snímek bledulí jarních z 21.3. 2009

Snímek bledulí jarních z 21.3. 2010

24.3. 2010 Na první jarní den, 21.3. 2010 jsme se v očekávání vydali za bledulemi. Před rokem jsme objevili lokalitu údolí Chlébského potoka. Nachází se několik kilometrů od obce Nedvědice a je dobře dostupná i pro pěší. Loni touto dobou nám přálo počasí tak jak má být, jarní. Údolí zalévalo slunce a bledule jen kvetly. Chlébské je vyjímečné tím, že tu bledule kvetou v kobercích. Skutečně tomu tak loňský slunečný první jarní den bylo. Letos ale zima ještě nechtěla předat žezlo jaru. I když v Brně jaro dávno je, ve výše položeném údolí Chlébského potoka nás zastihl sníh. Aby toho nebylo málo, spustily se z "plechové", na fotografování nevhodné, oblohy proudy vody. Tak to jsme skutečně nečekali. Jarní déšť mě zprvu nevadil, ale nebyl jsem na něj připraven, příjemné se změnilo v nepříjemnost. Čím blíž jsme přicházeli k samotné lokalitě, sněhu přibývalo. A tak nás bledule přivítaly pod sněhem, nerozvité. Jen pár ojedinělých rozkvetlo, to tam, kde už vyjímečně nebyl sníh a tak mi to nedalo a přes nepříznivé světlo jsem si takřka lehnul k rozvitému bílému kvítku a vyfotografoval ho, alespoň ať mám vzpomínku. Déšť neustával a my pokračovali dál, z údolí jsme se vyškrábali lesní svážnicí na hřeben kopce a poté jsme se, celkem příjemnou, i když místy neschůdnou trasou vrátili do Nedvědic na vlakovou stanici. A udělali jsme dobře. Počasí se nakonec umoudřilo a vysvitlo slunce. A tak nám byl dopřán i pohled, ba přímo královský, na nedaleký hrad Pernštejn v celé své kráse. Následná desítka Bernadra v hospůdce u nádraží v Nedvědicích završila náš celodenní výlet. Zbývala už jen cesta vlakem, dvě hodinky spánku a v devět večer na noční směnu.     

13.3. 2010 Sluka lesní, moje první viděná. Důkazem jsou stopy v bahně, malé důlky jsou po zobáku, zvanému "píchák". Sluka jím píchá do bahna a citlivým zobákem vybírá hmyz a larvy.

08.3. 2010 Včerejší ráno bylo magické. Chtěl bych se s vámi podělit o krátké povídání z onoho rána. Ještě za hluboké noci jsem vstal, pobral všechno vybavení sestávající z přenosného skládacího stanu, rybářské židličky maskovací sítě spolu s těžkým foťákem a stativem a vydal se do Mariánského údolí. Můj cíl byl jasný. Strom na stráni. Objevil jsem jej předchozí vycházku. Je to asi 50 let starý buk s třemi dutinami většími jak pěst dospělého člověka. Při příchodu k stromu předchozí den odletěl od stromu datel. A protože je právě období kdy si začínají vybírat tito černí ptáci příbytky k hnízdění, chtěl jsem nafotografovat datla u dutiny. V mrazivém ránu jsem kráčel lesní svážnicí do kopce, s výbavou v obě ruce, ale musel jsem si to protrpět. Deset kilo není až zase tolik, když si vezmu v úvahu, že jiní profesionální fotografové s sebou tahají mnohem těžší vybavení. Nad liščími norami, kam již za nedlouho bude starostlivá matka přinášet nejednu bažantí slepici jsem zradil kus srnčího. V šeru ranního lesa jsem ho ani pořádně neobeznal. Pokračoval jsem ale dál, k mému stromu. Při příchodu se ještě slunce v místě nacházelo za obzorem, přes les paprsky neprosvítily. Z dutiny vylétl sameček datla. Poznal jsem ho podle červené čepičky. Zaradoval jsem se a počal připravovat čekanou. A v tom jsem narazil. Ve svahu se nedal umístit stan. S tímto jsem nepočítal, na tuto maličkost jsem zapomněl.  Po zoufalém pokusu, kdy se mi málem zbořil jsem stan složil a odložil vedle. Vzal jsem síť a jen tak se zakryl, v naději že se datla dočkám. Sedět na rybářské židličce se nedalo, seděl jsem na holé zemi. Chvíli jsem tak vydržel, ale po půl hodině neúspěchu bez příletu k dutině jsem si sbalil i síť se stoličkou, vše jsem jako celek zakryl maskovací sítí sebral jsem jen stativ a foťák a vydal jsem se projít do ranního lesa. Třeba potkám víc, řekl jsem si. Kráčel jsem dubinami, tak přívětivými světlými lesy, na zemi ojediněle ojíněné listoví jinovatkou a byla mi velká zima. Mrzlo i přes rukavice a teplé oblečení. Slunce stále nechtělo ukázat svoje paprsky. Času jsem měl dosti, zastavil jsem se tedy i u jednoho velkého kánětího hnízda. Objevil jsem ho též předchozí vycházku a ptáci si ho postavili jistě již před mnoha lety na výhodném místě. Jak pro ně, tak i pro mně jako fotografa. Léta hledám hnízdo, do kterého by bylo vidět jakžtakž i ze zěmě, kde bych nemusel šplhat do korun stromů. Ne že bych nerad šplhal, právě ve šplhu začívám poslední dva roky revoluci, protože jako malého kluka by jste mě na strom ani náhodou nedostali... Ale je to i bezpečnější fotografovat ze země. Dravci mají v stráni na modřínu, ve výšce asi 15m vystavěno své hnízdo a díky stráni, když se nachází člověk nahoře na rovině hnízdo převyšuje o nějakých pět metrů, které na větší dálku při focení nebudou hrát roli. Našel jsem si místo kde postavím úkryt a odtud budu fotografovat. Dnes ještě stromy nejsou olistěné, ale v době dravčí omladiny již zcela jistě zeleň bude, na snímku bude listí pěkně hnízdo rámovat. Místo jsem si tedy našel a pořídil první dokumentační snímky. Jeden z nich můžete najít v galerii obrázků v sekci ptačí hnízda. Ale pokračoval jsem ve svých toulkách raním lesem dál. Z odpočinku jsem vyrušil dvě srny. Listím se moc dobře nechodilo a srnčímu asi vítr prozradil kdo že to tak šustí. Slunce už pomalu začalo prosvítat i mezi stromy. Tepleji ale stále nebylo. Jak dlouho potrvá ještě tato zima, povzdechl jsem si. Nemusí být ovšem tak zle. Jaro je tady. Kráčel jsem pěknou rovinou, les již byl trochu prosvícený blahodárnými paprsky. Skutečně magická atmosféra. Umocňovalo jí ještě bubnování datlovitých ptáků. Ze všech stran zvučilo dubové dřevo pod údery jejich zobáků. Datlové, strakapoudi, ti všichni se jakoby navzájem chtěli překřičet, s povykem se honili mezi větvemi, do toho se z povzdálí svým hlasem usmála žluna zelená. Obezřetně krok po kroku, kryt za stromy jsem se pokusil přiblížit se "na dostřel" nejbližšímu datlímu párku. Scéna se mi zalíbila i díky nasvícení datla pronikajícími paprsky a okolními stromy. Se štěstím se mi podařil záběr, který jsem potom doma výřezem zpracoval na výsledný obrázek. Měl by dokreslovat atmoféru magického nedělního rána, z návštěvy lesního chrámu s chorály datlovitých. Slunce stoupalo výš a výš a ruce přestaly mrznout. Při zpáteční cestě k dutině jsem našel na ochozu srnčí parůžek, ročního šesteráčka chovného, čekal mne na zemi dvě léta. Kryt se mi domů nechtělo brát. Zamaskoval jsem jej dřevy a listím, s tím že se pro něj stavím později. Za dalšími zážitky jsem vyrazil jen tak na lehko, s foťákem na stativu. Hodinky ukazovaly ještě brzo, na návrat domů nebylo ani pomyšlení. Sešel jsem dolů k vodě, namířil si to k Muchově boudě a odtud pátrat po skorcích. Ale o tom zase někdy jindy...  

01.3. 2010 Dnes jsem se byl opět projít v Mariánském údolí. Není se co divit, mám to tam čím dál raději. Život u vody mne přímo fascinuje. Pozval jsem na fotolov mého výborného kamaráda Honzu Ovesného. Začalo to vše 27.2. v 5:00 ráno. Honza opět na sraz přijel včas. Dochvilnost je výsadou králů, říká se. Náš fotoworkšop byl zaměřen na co jiného, než skorce vodní. Dařilo se. Tedy, alespoň Honzovi. A byl jsem za to rád, že Jan skorce nafotil. Čekali jsme v mém fotostanu. Takový stan je důležitá věc pro fotografování plachých opeřenců. Dobrá příprava a moje volba místa dávala šanci. Honzovy krajkované záclony ještě umocnily na jinak zeleném krytu dojem "sněhu". Opravdu přiletěli, hned v začátku čekání ještě v slabém světle pár, sameček se samičce dvořil, natřásal se a ukazoval svatební šat. Honza několik snímků jejich námluv nafotografoval. Z mé strany nic, zaregistroval jsem je pozdě a než jsem zaostřil, byli ti tam. Za půl hodiny čekání na břehu Říčky na mělký ostrůvek přiletěl opět. Sám, bez družky. Ale o to se zdržel déle. Poprvé jsem u něj pozoroval prohrabávání listí, počínal si při tom jako kos. Skorec se choval přirozeně, na kryt nereagoval. Dva objektivy vystrčené z krytu mu taky nevadily. Skorci jsou partně na takové odlesky zvyklí od hladiny. Nejsilnějším zážitkem byl přílet loňského Ptáka roku na kamen vyčnívající z vody ve vzdálenosti 1,5m od krytu. Honza byl rázem na skorce se svou Canoňáckou 400/5,6 moc dlouhý. Já s Nikkorem 300/4 zaostřil, ale v rychlosti špatně a navíc jsem snímky podexponoval. 

Snímek skorce, pro představu, jak byl blízko. A aby jste věděli, že zase nejsem tak dobrý.

Ale pohled přes hledáček Nikonu jsem si užíval. Asi proto jsem to se s expozicí snímků pokazil. Poté poodlétl a to už nastoupila kanonáda Honzovy netrpělivé spouště. A vyšly z toho krásné obrázky. Skorec se pohyboval mezi mechovými kameny a to dodávalo správnou atmosféru života u vody. S této série se mi něco vyfotografovat podařilo, spokojen však nejsem. Po čtyřech hodinách sezení v krytu jsme napřed ještě po světle náš útulek přesunuli a čekali kousek dál, zda skorci přiletí. Slunce se krásně rozsvítilo a pták by byl pěkně osvětlený. Kdyby přiletěl. To se však nestalo a po dalších dvaceti minutách jsme číhanou ukončili. Ale spokojenost na obou stranách byla. Nechtělo se domů, pravda pěkné počasí a tak se toho muselo využít. Sbalili jsme kryt a já si ho společně s rybářskou sedačkou ukryl pod přehozem bílého prostěradla u paty stromu na břehu. Toho slunečného dne jsem ještě Jana provedl stráněmi Mariánského údolí, zavítali jsme k liščí noře, po generace využívané a svůj výlet zakončili u nás před domem o půl třetí odpoledne. Na oběd už nebyl čas, Honza musel domů. A já se vrátil s foťákem, stativem, ale bez krytu. Nezapoměl jsem, nýbrž zcela cíleně jsem jej poblíž místa čekání ukryl, počítal jsem s nedělním čekáním. To se pro nepřízeň počasí nekonalo a pro kryt se mi už odpoledne nechtělo. Na desátou večerní jsem nastupoval noční směnu. Proto se vraťme na začátek, dnes jsem se po vyspání z noční při slunečném počasí vypravil na procházku spojenou s vyzvednutím maskovacích pomůcek. Něco se změnilo. Jinak klidná Říčka se změnila na dravý vodní živel. Už v sobotu bylo dost vody, ale v noci z neděle na pondělí mi při noční směně bubnoval prudký liják. Ten s tajícím sněhem dodal Říčce na síle. Dnes už bych se nedostal na místa kde jsem v lednu fotografoval střízlíky, na mnoha místech se voda vylila z břehů a zatopila okolí. Nějaký sníh ještě na stráních zůstal a deště se taky předpovídají, tak naše líšeňská Říčka bude asi dál mít stoupavou tendenci. To se mi nelíbí. Dnes jsem při svých toulkách kol toku neviděl žádného skorce. Radost mi dělali alespoň střízlíci. Vše dokládám několika snímky. Jen doufám, že skorce zatopení neohrozí v hnízdění, již brzy si začnou stavět hnízdo.

23.2. 2010 Při dnešní procházce Mariánským údolím jsem na okamžik pozoroval tok skorců vodních, ale spozorován jím, odletěl pár pryč podél toku řeky. Moje pohledy směřovaly ale za letícími kosy-potápěči a tak jsem objevil nedaleko strhlý břeh, u kterého mi zmyzeli z očí. Okamžitě jsem si jej spojil s možným budoucím hnízdištěm. A nebyl jsem daleko pravdě. Po několika minutách jsem přišel blíž a v tom skorec někde z pod kořenů vyletěl a sedl na kládu vyčuhující z vody u strhnutého břehu. Vše bylo tedy jasné. Tok a zálet k strženému břehu, potom odlet od něj, ano, objevil jsem místo, kde si skorci vodní začínají stavět svoje hnízdo. A brzy pro ně není. Hnízdí už v březnu, druhou snůšku vychovávají v květnu. 

Měl jsem z objevu velkou radost. A tu ještě umocnil exepmplář konipase horského, který svým příletem z teplých krajin ohlašuje jaro. Většinou přilétá v březnu, letos překvapil a již koncem února přiletěl na svoje hnízdiště. Ten ptáček co kmitá ocáskem sem a tam mne vžycky dovede příjemně naladit. V neposlední řadě svítilo slunce které člověka jistě po tak dlouhé a zachmuřené zimě člověka potěší. Příroda se probouzí, jaro je tady. 

22.2. 2010 Včera jsem u potoku Říčka v Mariánském údolí zavěsil postavenou polobudku pro skorce vodní a konipasy horské. V místě kde jsem budku vyvěsil sleduji pár skorců, zbývá doufat, že si zrovna moji vyberou za svoji domáctnost. O dalších událostech budu informovat.

3.02. 2010 Stále zataženo, sněžění, takové počasí trvá už měsíc. Taková zima snad v Brně ještě nebyla. S palcem asi zajdu k doktorce, je bez komplikací, ale přesto, zdá se mi, že se nějak nehojí. Dnes nemám náladu. Chci slunce, jaro, zelené lesy, rozkvetlé koberce podléšek, konikleců, bledulí v údolí Chlébského potoka.. Přidávám foto z poslední doby. Zašel jsem posledního ledna na střízlíky. Nečekejte v tom umění, střízlíka jsem nafotografoval na nahrávku hlasu. Asi ale fotografování za pomocí nahrávek zavrhnu, protože mi to přijde nefér, není to uplně čistá wildlife fotografie. I když, člověk si toho drobného ptáčka musí nejprve všimnout v podrostu šmejdit jako myška.

24.01. 2010 Před měsícem byly Vánoce. Palec vypadá dobře, proto jsem se vydal na vycházku do Mariánského údolí, vyzkoušet nový objektiv Nikkor AF 300/4 D. Už ho mám doma od 8.1. a ještě jsem ho pořádně nevyzkoušel. Do dneška. I v Brně napadl sníh, je ho všude dosti a leží již druhý týden. K tomu se přidal silný mráz, přes noc klesají teploty i pod deset stupňů. V údolích je to ještě větší číslo. Tato zima už je podle mého gusta dlouhá. Dnes jsem fotil střízlíka obecného, který pěkně reaguje na nahrávku hlasu. Když jsem se vracel po asfaltce kolem zamrzých jezer domů, čekalo na mne nemilé překvapení. Od cesty jsem uviděl jak u břehu z vody vyčnívají křídelní letky káněte lesního. Sešel jsem od cesty a k místu se podíval blíž. Byl to smutný pohled. Káně, které bylo poměrně čerstvé, mělo ocasní pera a pařáty s kouskem prsou a levé křídlo pod vodou. Jeho hlava třímala na silnější větvi hned nad hladinou. V tu chvíli na mne dolehla velká lítost, uvědomoval jsem si u jaké dravčí tragédie právě stojím. Jak asi přišlo o život? Moje domněnka je taková: Hladové káně se pokusilo ulovit kachnu, kterých je v místě dostatek. To se mu nakonec nepodařilo. Ale protože si při útoku namočilo peří, nemohlo hned odletět. Proto se snažilo dostat na břeh, kde by se usušilo. Vysílené a mokré už ale nedokázalo z vody vyšvihouut na větev nad vodou. Poslední tečkou byly právě ony silné mrazy, káně sevřel led a ono tak za živa umrzlo. Jedno roztálhé křídlo výmluvně vypráví, jak se snažilo do poslední chvíle zachránit z ledového příkrovu. Vídávám často nad jezery a lesy kroužící myšilovy. Jedno z nich už nezaloží hnízdo a v lesích nad Mariánským údolím mi bude chybět jeho vískot. Zima si vybrala svou daň.   

10.01. 2010 Palec vypadá vcelku pěkně, lepší se. Už i barvu má pěknou. Včera jsem si dokulhal do Bauhausu pro smrkovou desku 20x100cm. Abych záhy dnes z prkna vyrobil budku. Přesněji tedy polo-budku. Za zhruba dvě hodiny bylo hotovo. Mám z výsledku radost a už se těším, jak s jí půjdu instalovat na nějaké příhodné místo ke skorcům. Právě pro ně jsem budku vyrobil. Pokud se mi nastěhují, radost bude veliká. Nejen že udělám něco pro přírodu ale také si je budu moci nafotografovat při hnízdění. Třeba s novým Nikkorem AF 300/4 D. Tak držte palce ať vše dopadne o.k.   

04.01. 2010 Palec vypadá vcelku pěkně, v rámci možností. Pravidelně koupu v hypermanganu a zdá se mi že se lepší. Ovšem je to ještě na dlouho. Venku je někdy tak pěkně a já nemůžu vyrazit za přírodou a jejími obyvateli, to mě někdy dost žere, no alespoň si každou volnou chvíli něco čtu, pořád dokola pročítám svoje milované knihy o ptácích jako je Stainbachův velký průvodce přírodou - ptáci, nebo Ottův průvodce přírodou - ptáci, není dne kdy bych alespoň očkem nepohlédl na ledňáčka v starém dobrém OKU od Albatrosu s podtitulem Z ptačí říše. Od výborné dvojice Květoslav Hísek - Jaroslav Spirhanzl Duriš. Někdy se o mých knihách možná více rozepíši. Přirozeně, jsem tiskař vyučený, pracoval jsem čtyři roky v tiskárně, ke knihám mám kladný vztah. Už se nemůžu dočkat až si v nejbližších dnech pokusím dokulhat do města pro další, totiž pro Lišky a větší šelmy.

01.01. 2010 Vítám vás v Novém roce. Aby blog nezakrněl, sepsal jsem místo bujarých oslav starší povídání o ledňáčkovi. Zároveň jsem si pěkně zavzpomínal na ty krásné chvíle.

29.12. 2009 Včera ráno úspěšně strhnutý nehet, zotavuji se pomalu ze zákroku. Povětšinou polehávám, tak moc palec nebolí, jakmile dám nohu dolů pobolívá trochu víc, ale je to o fous lepší než včera, to jsem odpoledne skoro nemohl chodit. Zítra kontrola a převaz a takhle to bude ještě nějaký týden. Počasí je slunečné, svítí mi pěkně do pokojíku slunce. Trochu mi je smutno, protože se mi stýská po fotografování v přírodě. Alespoň si procházím archiv obrázků a vzpomínky ve mě vzbuzují teplo na duši. Dost možná tu tak co nevidět přibude další povídání. Když se ve vzpomínkách budu vracet i textem, bude mi ještě lépe...

27.12. 2009 Příběh o skorcovi je tu na delší dobu posledním aktuálním příspěvkem, protože se ven s foťákem za zvěří směle můžu říci dva měsíce nepodívám, můj zdravotní stav to nedovoluje, zítra ráno pujdu pod skalpel. Strhnutí nehtu u palce bude příjemná záležitost. Tak vás prosím o trpělivost, dost možná že tu přibudou nějaká starší povídání, když se doma budu nudit. Jen doufám, že budku vyhotovím a někoho jako bratr a podobně pověřím jejím vyvěšením u rodiny skorců a hnízdění že se vydaří. Všem do roku 2010 přeji pevné zdraví! Váš fotolovec Radim Kalivoda. 

Ještě výňatek textu ve fotografii, kterou si můžete v původním rozlišení prohlédnout na

http://www.fotoaparat.cz/index.php?r=25&rp=683899&gal=photo 

"Kamzíci v Jeseníkách mají taky konec roku. Byl pro ně náročný. Navrhlo se jejich vyškrtnutí ze seznamu živočišných druhů těchto hor, pro nepůvodnost a další smyšlenky. Moje největší přání proto je, aby si kamzíci v Jeseníkách uhájili svůj holý život. Každý živý tvor si zaslouží žít a ne trpět na úkor člověkových nálad. Přeji si i nadále na svých známých místech potkávat, fotografovat a pozorovat jejich radost ze života. Pak by to byla i moje radost." 

19. 12. 2009 Děkuji za přízeň, kterou jste mi, vy, moji čtenáři, zachovali a přeji vám všem krásné prožití svátků vánočních, ať radost vaše oči zazáří o štědrovečerním dnu a do nového roku 2010 přeji hodně zdraví, štěstí a lásky. Vykročte do něj tou správnou nohou. Fotolovcům pak hodně fotografických zážitků se zvěří a milovníkům přírody krásné chvíle pobyté v jejím lůně. Pour Feliciter 2010

ŘÍJEN 2009 NOVÁ ANKETA - ZAJÍMÁ MNE VÁŠ NÁZOR

16. 10. 2009 SPUŠTĚNA GALERIE

Blízká setkání III. druhu.

Při fotografování zvěře v přírodě se mi občas poštěstí setkání se zvěří opravdu na blízko. Lajkům se může někdy zdát teleobjektiv například s 300mm ohniskem jako dlouhé sklo, s kterým kamkoliv dosáhnete. V podstatě je to pravda, přiblíží daleko. Ovšem při zvětšení na displeji fotoaparátu. K dobré fotografii se potřebuji ke zvěři dostat

Přemnožení medvědi, aneb mají ještě šanci na život?

V poslední době se objevuje názor, že největší z šelem, medvěd hnědý je přemnoženým druhem.

Červencový večer, srnčí lásky čas.

Začínal červenec. V polích dozrávalo obilí. To je ten pravý čas, kdy srnčí zvěř prožívá svoji lásku.

Mezi blesky a kamarády.

Jeseníky mne opět přivítaly, v krátké době mezi dvěma týdny. Vždy a rád se do nich vracím. A tak když se mi nabídla příležitost, ztrávit víkend v horách s dvěma kamarády, nezaváhal jsem ani minutu.

Do ticha probouzejícího se rána zapěl svoji píseň králíček. Jistě že ne ten mezi nejmenšími ptáčky se řadící, malé klubko žlutavých peříček dozajista ještě zachumlaně zpočívalo ve větvích smrkoví. Abych uvedl na správnou míru, to mobilní telefon s vyzváněním hlasu drobného ptáčka rozezvonil se sobotním ránem

Na skok ke kamzíkům.

V čase oslav příchodu zvěrozvěstů Cirila a Metoděje již týden vládlo stálé počasí. Jasné nebe bez mraků a velká vedra doslova pekla celou zemi. Táhlo mě to však do hor, tam přecijen, v nadmořské výšce nad tisíc metrů zdálo se býti počasí přívětivější. Dlouho jsem se nezormýšlel. Rezervoval jsem si pokoj na jednu noc na chatě Barborce. Stará horská chata má svou romantiku. Mně celkem vyhovuje. Pokoje jsou sice mnohde oprýskané a postele vržou, sem tam kohoutek neudrží kapky vody v hrdle. Ale to jsou drobnosti, na kterých svůj pobyt nestavím. Přijíždím do Jeseníků hlavně kvůli jejich krásné přírodě. Na mnohých místech dosud neporušené

Jelení říje.

Tato dvě magická slova nenechají v klidu žádného milovníka zvěře. Každým rokem jeleni hnáni pudem o zachování rodu, míří na svoje říjiště, aby zde dali základ nové generaci této v pravdě královské zvěře.

Medvěd hnědý, ursus arctos.

Tato naše největší šelma mne učarovala již dávno. Je největší a přitom na ní nenarazíte v lese při každém kroku. Umí se i přes svou zavalitost a zdánlivou nemotornost chovat velmi potichu.

Vyznání fotografa přírody

Příroda je nevyčerpatelnou studnicí inspirace.

Obdivoval jsem život v ní od mládí. Nyní na ni už nějaký ten rok pohlížím skrz hledáček fotoaparátu. Koníčkem se mi stalo fotografování zvěře a přírody.

Na návštěvě u datlů.

Těžké dešťové mraky konečně odpluly. Namísto nich ovládlo oblohu slunce. Svými paprsky hřálo a sušilo po květnovém dešti skrápěnou přírodu. Prosvítilo i do pokoje a probudilo mne ze spánku po noční směně. Vstal jsem s dobrou náladou. Slunce dokáže vyléčit člověčí chmury a boly.

Kroměřížské vyprávění, nejen o topící se veverce.